Především jsem si připoměl, že jsem stále nenaškrábal nic o té Paříži. No uvidím co s tím.  Už to trochu vychladlo, ale to třeba Chile už také a stejně si ho stále čte dost lidí. Každopádně jedna z částí cestopisu měla být věnována mému nechtěnému seznámení s francouzskkým zdravotnictvím. Protože tahle část zatím nebyla napsána, tak začnu popis téhle kapitoly stručným úvodem do situace.

V září 2008 jsme byli s Lenkou na několik dní v Paříži. Pro Lenku tak trochu snaha vykouknout z domova před očekávaným narozením Davídka a pro mě vítané vytržení z rutiny všedních dní.

Bohužel jsem se již druhý den po příjezdu probudil v hotelu a s bolestí v krku, která nic dobrého nevěstila. Stav se navíc rychle zhoršoval a při pohledu do zrcadla jsem v krku viděl věci, co tam rozhodně neměly co dělat.

Říkám si angína - celkem průšvih na cestě. Normálně s sebou vozíme na cesty antibiotika pro případ nouze. Zatím jsme je nikdy (ťuk - ťuk) na cestě nepotřebovali. Jednou si je nevezmu (říkám si Paříž, Evropa, Francie - co by se nám tak mohlo stát?) a bác - hned druhý den tohle.

Každopádně nevidím (zvláště po krátké telefonické konzultaci s kamarádem lékařem) jinou cestu, než si antibiotika opatřit. Je mi dost blbě, dlabu nějaké nurofeny a potím se v posteli v hotelu, a tak Lenku vysílám zahrát si na plačící skorovdovu do lékárny v naději, že z nich cosi na angínu vyprosí. Nedávám tomu moc naději, ale je sobota a šance, že ve Francii seženu doktora jinde než ve špitále, se limitně blíží nule. Jak jsme se obávali, v lékárnách (jejichž síť je tu naopak výrazně hustší než u nás) jsou všude neústupní (nedivím se jim). Sháníme tedy doktora.

Teoreticky jsou tu sice ordinace, které mají držet podle i nějakého rozpisu ambulantní služby i o víkendu, ale všichni tito ambulantní lékaři jsou (jak jsme se při dosavadních zkušenostech o přístupu Francouzů) obávali, tak vysoce "vytíženi", že ani neberou telefon, ani neodpovídají na zvonek. A povím Vám, je to zážiteček obcházet pařížskou čtvrť se seznamem ambulantních ordinací v ruce, breberama v krku, rozostřeným zrakem a horečkou a nebýt schopen se nikam dopracovat. Nakonec po půl dni neúsopěšného chození dorážíme k nemocnici, která je v seznamu uvedena jako místo použitelné v nouzi nejvyšší (asi, že tam mají i pitevnu). No nic, není čas na hrdinství - nouze právě nastala.

Nicméně tady se štěstí malinko pousmálo. Samodruhou Lenku nechávám z bezpečnostních důvodů venku a rychle zvažuji, zda jí dát adresu na ambasádu pro případ, že bych se do večera z útrob šedivé budovy nevrátil. Nebudu dělat paniku - jsme záhy poslán na ambulanci, kde si na příjmu počkám mezi různě potlučenými a chrchlajícími spolutrpícími cca hodinku (což je ale proti předchozímu martiriu v chládku v čekárně už pohoda). Pak krátký pohovor s lapiduchem, který mě vyzpovídá ze základní anamnézy, proměří životní funkce (kupodivu komunikuje plynule anglicky) a pošle mě zase na chvíli do čekárny. Po dalších cca 20ti minutách jsem povolán k jedné z ordinujících lékařek. Ta si potvrdí anamnézu, nechá mě otevřít ústa a udělat obligátní "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ". Opáčí mi s výrazem neskrývaného uspokojení "ó-la-lá, ó-la-lá - ANŽÍN" a já pochopím, že potvrdila mou laickou diagnózu. Následuje kýžený recept na antibiotika a popřání hezkého pobytu v Paříži.

Ptám se před odchodem, co jsem dlužen za vyšetření (prokazoval jsem se jen Evropským průkazem pojištěnce od Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra a nechce se mi věřit, že by to šlo tak hladce). Paní doktorka mě s milým úsměvem a trochu méně plynulou, ale srozumitelnou angličtinou ujišťuje, že to je OK a úhrada není potřeba. Varuje jen před potřebou úhrady doplatku za lék v lékárně. K euforii ze získání receptu se přidávají endorfiny z hřejivého pocitu, jak nám to zdravotní pojištění v evropě hezky funguje a já vyrážím ven za Lenkou sehnat lékárnu.

Nebudu to protahovat, v lékárně s doplatkem cca 4 EUR získávám antibiotika, která mě do druhého dne zase postaví na nohy a umožní mi v důstojnosti dokončit výlet.

Tím měla původně plánovaná pasáž v cestopise zhruba končit.

Ale (nebýt toho ale, tak bych se k sesmolení těchto řádků nedostal :-). Ale nyní, tj. po cca 7mi nebo kolika měsících mi přišlo nepodepsané a ničím neuvozené lejstro ve francoužštině (které pochopitelně nerozumím), které se však uvedeného ošetření evidentně týká. Z něj moji kamarádi , co umí francouzsky více než vůbec, po konciliární lingvistické poradě usuzují, že buď po mě chtějí zaplatit cca 41 EUR, nebo 12,32 EUR, nebo možná také nic, nebo doložit nějaké dokumenty. Bohužel prý už v lejstru nepíší, kam bych to měl eventuelně zaplatit poslat apod. Zato píší, že se to nejisté NĚCO mělo stát do 19.5.2009 - tj. v den doručení dokumentu. Tím ze mě trochu vyprchává někdejší dobrý obrázek, který jsem si z Francie odvážel.

Nejde o zaplacení té částky (s nějakým placením jsem původně i počítal), jde spíše o to, že  když jsem zaplatit chtěl, tak mě nenechali. Asi si šetřili ty zprávy 7 měsíců (že by jim tak dlouho jim trvalo, než přepsali má data z mé karty pojištěnce? nebo, že by 7 měsíců trvalo paní doktorce vyplnit lejstra k mé návštěvě?). Navíc by to nebyli francouzi, aby to neposlali do daleké ciziny v jazyce, který je sice hezký, ale je u něj relativně malá šance, že mu bude někdo rozumět (napadlo by někoho posílat do ciziny dopis v češtině?) - angličtina, jako dnes bez debat jediný vpravdě univerzální jazyk, se prostě nekoná (čekal bych ji alespoň v nějakém průvodním listu, který by vysvětlil, co ta jejich sjetina znamená). Ostatně, jak se ukázalo, tak z textu nebyli moudří ani dva lidé, co se francouzsky normálně baví a nebyli schopni vydedukovat ani to základní - co a kam poslat. Takže přes veškerou svou dobrou vůli nevím, co mám nyní dělat.

No zaslal jsem to nakonec pojišťovně s tím, že mi do telefonu tvrdili, že na podobné případy mají lidi. Tak uvidíme, jak si s tím poradí :-) Budu obávám se ještě referovat :-)

--- 

Dodatek ze září 2009 - tak je to už pomalu rok od událostí v Paříži a je tu rozuzlení. Po sepsání událostí se další vývoj měl takto:

1) Pojišťovna mi obratem (díky) zasílá info, jak odpovědět - prý pošlete jim doklad o pojištění (kopii průkazky europojištění - OK ta by byla) a ještě mi navrch pro jistotu přihodili potvrzení o trvání pojištění v inkriminovanou dobu;

2) Já zasílám vše řečené francouzům;

3) Francouzi mi po měsíci zasílají zpět tutéž fakturu, co jsem už jednou viděl - tedy na 41 EUR;

4) Radím se opět s mou pojišťovnou, která opět celkem briskně (díky) říká, že si to s nimi vyřídí (nevídané) - já souhlasím a v duchu se ptám, zda se ještě někdy budu moct kouknout do Francie;

5) Kupodivu po dalším měsíci mi od Francouzů přichází nová faktura, tentokrát již jen na onu spoluúčast - 12,32 EUR;

6) Domlouvám se s pojišťovnou, jak nejlépe zaplatit. Na výběr mám kartou po telefonu, šekem a bankovním převodem. Šek má banka neumí (jako žádná v ČR), kartu pro platby po netu nemám, tak zjišťuji podmínky převodu z účtu. Ke svému překvapení zjišťuji, že pokud budu trvat na tom, že příjemce dostane přesně 12,32 EUR a ne jen "něco kolem", tak to bude stát jen na poplatcích všech zúčastněných bank cca 900 Kč (aúúúú); To nedává smysl. Sháním kartu, kterou jde platit přes net a jdu telefonovat;

7) Teprve na 5tý pokus se mi na zákaznické lince francouzské zdravotní poklady ohlásí někdo, kdo je schopen komunikace i v angličtině a já úspěšně platím. Po měsíci dostávám kvitanci na úhradu 12,32 EUR a poděkování.

Hádám, že sice na čase a poštovném tohle stálo víc než těch 12 EUR, ale hlavně že mám pokoj. Jen nevím, jak dlouho takhle to evropské zdravotnictví bude fungovat :-/