V sobotu jsme byli v zoo, počasí bylo přijatelné (upřímně bylo by mi tam s Kubíkem Lenkou a Pavlem s Helenou asi fajn, i kdyby lilo . Kubík dělal opičky na tučňáky a ostatním zvířátkům buď vysvětloval, jak mají správně mluvit nebo je klasifikoval do jedné z cca 6ti kategorií zvířátek, které zatím rozlišuje. Surikaty se tak třeba dozvěděly, že jsou opičky, což je jako šelmičky muselo trochu zmást. U jiné šelmy - „tigla“ se ale celkem trefil.

V zahradě bylo navíc neobvykle prázdno, kdo by tam také chodil v -4°C. Nicméně přestože podle počitadla u vchodu byly ráno v zahradě jen nějaká stovka či dvě lidí (což je mizivé číslo proti letním několika tisícům), tak u goril bylo narváno. Těžko říct, zda to měl na svědomí fakt, že tam bylo příjemně teplo, nebo za to mohla popularizace těchto jistě zajímavých lidoopů v „reality show“ Odhalení a s tím související téměř hvězdný status mláděte Moji.

Co mi ale nešlo na rozum, byla neobvyklá hradba zralých faninek. U prominentního okna s nejlepším výhledem na tlupu sedělo tělo na tělo tak 5 možná 6 dam ve věku okolo 50tky s foťáčky v rukou a střídavě komentovaly dění ve výběhu, okřikovaly návštěvníky a drbaly své známé. Jejich rozložitější postavy byly, jak jsem zjistil, strategicky usazené na místě, kde hned za sklem stál jakýsi špalek používaný s oblibou na hraní populární Mojou. Ten se tak stával do určité míry středobodem dění výběhu.

Bohužel vzhledem k umístnění tohoto plácku těsně za sklem dokázaly ony dámy většinu návštěvníků od nejzajímavějšího dění ve výběhu úspěšně izolovat a již z druhé řady nebyla šance zahlédnout nic, než o kus dál odpočívajícího vůdčího samce.

Ač nerad poslouchám cizí hovory, tak jsa veden počestnou snahou zahlédnout dění před dámami, jsem byl nucen pobývat v jejich blízkosti asi čtvrt hodiny a po tuto dobu i poslouchat jejich konverzaci. Pominu-li, že většinu času ony dámy drbaly své společné známé (což bylo trochu sobecké využití jediného místa, ze kterého šlo něco vidět, tak mě zaujal způsob, jakým se příležitostně obracely na obyvatele výběhu a návštěvníky.

Způsob mluvy, kterým se dámy v přestávkách drbání obracely k obyvatelům výběhu za sklem, totiž obvykle bývá vyhrazen k diskusím mezi rozněžněnými a prarodiči a jejich vnoučaty.

Výroky jako „jejej - Mojinka má bebíněčko na nožičince“ ( to „ě“ fakt dokázaly vyslovit), nebo „ta tlapinečka by se měla namáznout indulónkou“ byly standardem. Při obdivném komentáři nad šikovností Mojinky, která v tu chvíli ze země zvedla polorožvejkaný plastový obal od nějakého tvarohu nebo čeho a jala se jeho rozžvýkávání dokončit, jsem znejistěl, zda pozoruji stejnou aktivitu a pro jistotu jsem se rozhlédl, zda tam není ještě jedna Moja.

Definitivně jsem pochopil, že neoperuji na stejné frekvenci s dámami, když jsem se pokusil pořídit fotografii jednoho z obyvatel výběhu, který mě zrovna zaujal. Můj pokus nahnout se přes dámy a zaostřit se ale zřejmě nelíbil vůdčímu samci, který se proto zvedl, prošel ležérně kolem skla a jen jakoby mimochodem sklu uštědřil v mé blízkosti ránu, která by nejspíš knokautovala i Robocopa. V ten moment jsem se ale už díval do pohoršených grimas obličejů všech dam informujících všechny v okolí napřeskáčku v tom smyslu, že jsem snad spadl z višně, když se pokouším fotit jejich chráněnce s teleobjektivem, když to přece Richard nesnáší.

Naštěstí u mě nezvítězila zvědavost a nezeptal jsem se, kdo že je ten Richard a proč poslal toho lidoopa rozbít ciferník sklu (byl bych nejspíš vynesen z pavilonu v zubech). Z proudu slov jsem totiž záhy vytušil, že Richard je onen rázovitý samec, co inzultoval sklaněnou výplň zřejmě coby výstrahu toho, co se stane mě a mému objektivu, až se příště potkáme na ulici.

Poučení pro příště, před návštěvou zoo nastudujte životopisy obyvatel, sic z vás jejich fankluby udělají pitomce a sledujte reality show, pokud Vás zajímá, zda bude zvířátkům vyhovovat váš outfit