Bonzovat se nemá, ale hlásit se to musí ... aneb nepíšu žádnou novinku, ale pokud jde o počasí, začínám si připadat jak v uměle vytvářené realitě zkoušející mé duševní zdraví.
Zvraty jsou rychlejší než děcko po prvním curry a asi stejně předvídatelné.
Je únor, ve čtvrtek jsem jel na hory do rakouských alp, kde reklamní brožura slibovala sichr sněhové podmínky - sněhu tam však bylo jen symbolicky na sjezdovce, jinak holé stráně. Mezi tím mi z Prahy hlásí žena SMSkou příchod nějaké Emmy a krup - kroupy znám, o Emmě se později dozvídám, že to není nová manželčina kamarádka, ale letošní orkán.
V neděli cestou z hor jsme nejspíš potkali její setřičku Emičku, když nás na několika místech vítr skoro sfouknul ze silnice. Po příjezdu do Prahy leje, teplota lehce pod dvacet nad nulou.
Ráno v pondělí se probouzím a vítá mě pohled na slunečné počasí, ale teploměr ukazuje nepravděpodobných -5 - asi se zasekl říkám si. Po otevření okna mě však smysly i ryba bloudící bezradně pod ledem v zahradním jezírku ujišťují, že teploměr nekecal. Přes den však přesto znovu několikrát zmoknu.
Dnes ráno vykouknu ven a tam je pro změnu nasněženo a po opuštění domovních dveří se skoro natáhnu na ledovce, co je pod sněhem.
Přemýšlím, s jakými anomáliemi mám počítat do budoucna. Vzhledem k dosavadnímu vývoji a stupňování změn uvažuji i nad padajícími žábami nebo malou sopkou, která se nejspíš každou chvíli objeví na zahradě.
Na druhou strahu jisté pravidelnosti v tom zmatku najít přece jen lze, i když dříve nevídané - pravidelný jarní orkán jsme si teď užili stejně jako loni, lesáci mají zase co odklízet a pokrývači co pokrývat, takže teď nás čekají ještě každoroční minimálně pětadvacetileté povodně, následně sucha kvůli nimž se nebude možné plavit po Labi a konečně pravidelně nečekaná zářiová nadílka prvního sněhu, která nejspíš zase zůstane jedinou pořádnou chumelenicí v roce.
0 komentářů:
Okomentovat