Skotsko 2004 - den 9. - Dějství poslední - byl jsem krutý

Ráno snídáme báječnou skotskou snídani, což je to samé co anglická snídaně, jen se jí od Glasgow severněji říká skotská. Balíme se již s tím, že večer odlétáme a startujeme.

Naše první zastávka je destilérka (palírna zní nějak moc hrubě pro to, co jsme viděli) - tedy spíš destilérečka - je to ta úplně nejmenší v celém širém Skotsku, jmenuje se Edradour a dělají tam báječnou whisky. Tedy to v této chvíli ještě nevíme. Je kousíček od Blair Athollu, u města Piltochry.

Přijíždíme tam a vítá nás skupinka několika malých domků, pečlivě nabílených a udržovaných. Ujímá se nás skot jak poleno, možná trochu moc - jediné co mu chybí k dokonalosti jsou rezavé vlasy - táhne mu na 60, je trochu plešatý a zbytek vlasů je bílý, takže těžko říct jakou měla jeho kštice kdysi barvu.Prohlídka začíná. Nejprve nám nalévá sklenku jejich desetileté, za studena filtrované, jednosladové whisky a vysvětluje, co si s ní počít. Pak nám pouští krátké video o tom, jak to v Edradouru chodí (ve výrobě mají jen 3 zaměstnance, další 3 se starají o návštěvy).

Následuje přednáška o jednotlivých technologiích výroby, jejich proměnách, faktorech určujících výslednou chuť whisky, krátké rozdělení skotských jednosladovek podle místa jejich vzniku a tím i jejich charakteru, zdůraznění rozdílů oproti whiskám míchaným a tzv. "vatted" či "pure" maltům. Provází nás výrobou - je srandovně malá, ale pečlivě udržovaná a dostáváme přičichnout k polotovaru - právě vypálenému 70% destilátu - je kouřově aromatický, ještě teplý, dokonale čirý (barvu získává až zráním podle typu sudu, do kterého se umístní) a děsně silný.

Pak nás bere do jejich miniprodejničky, kde nám vysvětluje, co nabízejí. Jednak je tam ta, co jsme již ochutnali a pak několik nefiltrovaných, které se liší tím, že jsou ve studeném stavu jakoby trochu zamlžené, ale bohatší ve vůni a chuti a konečně tzv. "straight from cask" (tedy bez úprav "rovnou ze sudu"), které se vyznačují mimořádnou silou a chutí - mají až 60% a pijí se s kapkou nejlépe pramenité (tvrdší) vody pro uvolnění plného aroma a chuti. Nakonec kupuji poslední dvě zmíněné (doufám že mi budou pár let připomínat tenhle výlet) a Lenka si kupuje jemný likér vyráběný ze zdejší sladové skotské a smetany (doufá, že jí vydrží alespoň do konce našeho pobytu v Londýně, protože jí ho chodím upíjet ;-). Taková trochu lehčí varianta Baileys.

No a pak se vynořujeme z přítmí chaloupek destilérky, prohlížíme si, jak je pěkně zapasovaná v kopcích a obdivujeme potůček (teď trochu rozvodněný), který jí protéká, ale musíme pryč.

Roslin (Rosslin) Chapel

Jako další zastávku prosazuji trochu násilím Roslin Chapel u Edinburgu. Vidím, že se to Lence a Petrovi moc nelíbí, ale myslím to dobře - vyhodí mě u tohoto pro mě hodně důležitého místa a sami budou pokračovat do Edinburgu, který si prohlédnou a na cestě zpět mě naberou (Roslin je skoro na Edinburském obchvatu, takže odhaduji, že zajížďka a zdržení bude minimální). Bohužel se můj plán ukazuje jako nereálný, zejména proto, že je špička a dostat se z města a do města je otázka mnoha desítek minut a není tedy čas jet pro mě znovu ke kostelu. Takže Lenka jde na chvíli se mnou dovnitř a Petr na nás čeká venku.

A proč jsem to místo chtěl tolik vidět? Je to anglická svatyně záhadologů i seriózních historiků. Nemá cenu, abych to zde rozpitvával, stačí trochu zagooglovat a vypadnou Vám stohy odkazů. Je to koncentrované tajemství a historie - stručně to má co dělat s řádem templářů, jejich vztahem ke zbytku církevního světa, uctíváním pohanských božstev, pověstmi o Svatém grálu a podobně. V populární formě se o tom lze dočíst v nedávno vydané novele Dana Browna - The Da Vinci Code. Zajímavé a chytlavé byť trochu paranoidní čtení. V kapli samé je k vidění zejména zajímavá, velmi bohatá a symbolikou (často dvojsmyslnou) přímo napěchovaná sochařská a kamenická výzdoba. Zvenku je kaple také krásná a atypická, ale v současné době je vnější plášť v rekonstrukci a částečně pod lešením.

Vzhledem k časové tísni tam trávíme bohužel jen asi 30 minut a musíme dál. Jedeme alespoň nakouknout do centra Edinburgu (díky zastávce v Roslin a zácpám je na Edinburg daleko méně času, než bychom si všichni přáli) a pak hajdy do Glasgow vrátit auto a chytit letadlo. Cestu z Edinburgu do Glasgow nám při napjatém časovém plánu ještě komplikuje zácpa na dálnici mezi oběma městy, ale díky mé úžasné navigaci (zase se musím pochválit, jinak by to nikdo neudělal), GPS a dobré mapě se proplétáme fofrem mimo ucpaný úsek dálnice a dorážíme do půjčovny ještě skoro 45 minut před termínem, co jsme měli dohodnutý, což nám dává dost času na odbavení zavazadel a vydechnutí před odletem.

Nakonec nás vypustí na letištní plochu, kde si musíme doslova najít a ulovit své letadlo (je jich tam od EasyJet několik a naopak personálu, co by řekl, do kterého jít, moc není. A v letadle pak lovíme sedadlo, neboť EasyJet nemá určená sedadla. Dejte si pozor - sedadla mají nějaká aušusová, během dvou letů jsem seděl ve dvou nepříjemně prosedlých sedadlech - to už se mi nechce považovat za náhodu. Asi se budu téhle firmě v budoucnu vyhýbat - s jejich nejnižšími cenami to také většinou není nijak slavné, pokud člověk nebookuje let půl roku dopředu. No ale dopravili nás celkem bezpečně na Standsted u Londýna a za to jsem vděčný.

Tak to je asi vše, co můžeme rozumného o našem putování po Skotsku napsat.