Ráno konečně prší. Proč konečně? Už jsme začali mít pocit, že ve Skotsku snad nezmokneme. Dnes máme v plánu jet do Inverness a pak už zamířit na jih do Edinburgu a Glasgow, tedy vlastně domů.
Kvůli dešti vynecháváme původně plánovanou cestu okolo severněji položeného Loch Carron a vydáváme se na východ, kde opět projíždíme okolo hradu Eilean Donan - jeho tmavá silueta je tentokrát v dešťové cloně hezky oddělena od kopců za ní - pro ČB fotku skoro ideál a doklad toho, že i špatné počasí může být někdy lepší než dobré. ;-) Takže vybíhám z auta a déšť nedéšť, stavím stativ a exponuji. Bohužel mi tam courají lidé a tak moknu déle, než bych chtěl, ale i tak je mi celkem fajn. Zima není a v autě snad pak trochu oschnu. Jenže v autě tuším nudící se spolupasažéry, a tak se snažím to neprotahovat. Navíc mám i pod deštníkem za tu půlhodinu promočený celý foťák. Ne že by to mechanické Linhofce nějak funkčně vadilo, ale stejně ho budu muset nechat někde uschnout. Nakonec lidé chvilku nechodí, já exponuji a běžím se schovat do auta a omluvit za neplánované zdržení.
Postupně prokličkováváme deštěm k Loch Ness a podél něj jedeme do Inverness. U Loch Ness krátce vylézáme z auta a prohlížíme hezké vodopády rámované polorozpadlým kamenným mostem. Bohužel té scéně nedělá déšť a mraky dobře, a tak z focení nic není. Cestou podél slavného jezera Petr s Lenkou vyhlížejí Nessie. Hádají se, kdo ji viděl první - ano viděli ji - podle výkřiků každý alespoň šestkrát, ale znáte to, byl déšť … z jedoucího auta se blbě fotí … teleobjektiv také nemají a žádné zkušenosti s focením jezerních příšer - no krátce, z fotky nejspíš nic nebude.
Před Inverness ještě zastavujeme u Castle Urghart - je u něj speciální parkoviště nacpané k prasknutí, sama zřícenina je obsypaná lidmi … tam se nepoženeme - kor ne v dešti. Nasedáme a pokračujeme do Inverness. Tam děláme malou zastávku. Jdeme do Costa coffee a sušíme mě a batoh s foťákama. Dáváme si sváču a protože přestává pršet, tak i chvíli brouzdáme po městě. Mohlo by být pěkné, ale podle mého názoru jej poměrně necitlivé kombinace staré a nové architektury posouvají trochu do průměru. Nakonec si opět nakládáme fidlátka a jedeme po A9 na jih. Chceme se dostat co nejblíže Edinburgu, abychom měli na zítra co nejméně ježdění a zbyl čas na nějaké prohlížení. Bohužel počasí se po cestě opět dramaticky kazí a proud deště z oblohy se z kapek slévá do souvislých čůrků - to vidím, přiznám se, poprvé v životě. Stěrače přestávají i na nejvyšší rychlost stíhat odklízet vodu ze skla, silnice je jeden velký bazén, přes který se brodíme. Petr s Lenkou prohlašují, že venku není stejně nic vidět a otevírají vzorky skotských ejlových piv, které si koupili v Inverness na ochutnání a začínají zkoušet. Situace se nám již podruhé za výlet stáčí směrem k absurdnímu dramatu - auto jedoucí krokem, po silnici co vypadá jak řeka, posádka popíjí piva podivných jmen jako Fraoch, MacEvansovo zlato a Černá ovce a řidič přes vrstvu vody spíš tuší než vidí, kam to celé jede.
Rozhodujeme se, že ráno je moudřejší večera a zajíždíme mimo silnici do městečka Blair Atholl, kde nacházíme nejkrásnější B&B v Británii - Invegary Guest House. Tedy byl nejkrásnější, než jsme tam přijeli. Bohužel pak mě nenapadlo nic chytřejšího, než jít vyvětrat a pootevřel jsem okno, na kterém zvenku seděl roj midžís (částečně se tam nejspíš pod střechou schovával před deštěm, částečně byl zřejmě přiváben světlem). Ty bestie to vzaly jako pozvání a už je máme v pokoji. No a právě při pokusu o jejich likvidaci ručníkem doznal interiér trochu újmu - minimálně to odnesla žárovka a možná trochu bílá barva na stropě, ale to tam už možná bylo. ;-)
0 komentářů:
Okomentovat