Ráno se budíme do jasného slunečného dne. Je vyloženě horko. Vylejzám na skálu vedle stanu, abych zjistil, že výhled na moře, který je hned za ní by se mohl dát z fleku do reklamní brožury na zájezdy do Řecka či Karibiku - (čistě bílá písečná pláž, občas nějaká černá skála a hromada ostrovů a ostrůvků na dohled, zakotvené lodě houpající se na mírně zvlněném průzračném moři).
Po snídani se vydáváme směrem na Malaig, ze kterého nás čeká cesta trajektem na Skye. Petr se už od rána ošívá při každém vyslovení tohoto jména. Má panickou hrůzu z midžís, přečetl si o nich na stránkách Franty Štauda hororové příběhy zvlášť ve spojení s ostrovem Skye a teď má kopřivku, jen když zahlédne ceduli s tímto jménem. Má ale smůlu, kurs je nastaven a lístky na trajekt zakoupeny ihned po příjezdu do Malaigu (16 GBP za auto a 3 za osobu).
Do času, kdy máme být připraveni k naloďování, nám zbývá cca 50 minut. Je krásně, a tak se jdeme projít okolo přístavu a do města. V přístavu nás trochu překvapila přítomnost tuleňů. Dva kousky si vesele skotačí mezi zaparkovanými loděmi tak 5 metrů od břehu, vozí se po zádech a dovádějí jako ty v ZOO. Jeden se o kus dál přetahuje s rackem o kus nějakého žvance.
Po důkladném obhlédnutí pestrobarevné (většinou rybářské) flotily se vracíme k autu a čekáme na nalodění. To probíhá bez komplikací a už se vezeme. Cesta trvá asi 20 minut a kromě neustálého houkání alarmů aut, zřejmě vydrážděných pohybem lodi, je celkem příjemná. Pozorujeme pár delfínů okolo lodi a hejna racků organizovaně nalétávajících nejspíš na nějaká hejna rybiček v moři.
Přistáváme na Skye v městečku Armadaile a po jednostopé silnici se vydáváme jediným možným směrem, tj. na sever. Pokračujeme unášeni karavanou vozů vylodivších se z našeho trajektu až do městečka Duisdalbeg, kde odbočujeme k moři a děláme si přestávku. Nádherné místo. Klidné, bílé domky, moře, čluny, maják, paráda. Navrhuji, abychom si zde našli B&B, ale Lenka s Petrem chtějí dál. Tak se zde alespoň chvíli poflakujeme, fotíme a Lenka nalézá zastrčený krámek s whisky, kde nám prodavač na zdejší poměry celkem srozumitelnou angličtinou vychvaluje kvality místních vatted maltů a dokonce míchané whisky. Ochutnáváme, ale moc mě neoslovují. Tak s ním alespoň chvíli klábosíme a on si od nás nechává na kartičky napsat česky nápisy "Chcete ochutnat whisky", "rašelina" a "je to dobré?", prý aby mohl další čechy přivítat lépe. Pak se ho ptáme na počasí. To je asi opravdu nejzábavnější otázka jakou zde můžete položit:
"Normálně bych řekl že bude pršet a bude mlha, ale dnes je tam sluníčko, a to mě mate".
Pak vylézá z obchodu, cloní zrak neuvyklý slunečnímu svitu a zkoumá oblohu, na které není jediný mráček - modrá, kam jen se pohlédne. Když to vidí opatrně říká:
"Dnes již asi pršet nebude", ale pro jistotu rychle doplňuje: "…ale večer a zítra, bůh ví!" a rychle se schovává před nezvyklou sluneční radiací zpět do stínu domku.
Ptáme se ho, kam jet a on okamžitě doporučuje západní pobřeží jižního výběžku Skye, na kterém jsme (tj. Sleat). Skutečně, při pohledu na podrobnou OS Landranger mapu č. 32 tam vidíme jakous takous cestu. Prý nejhorší cesta v Británii, ale pokud máme auto půjčené, tak ať si ji nenecháme ujít.
Sjíždíme proto zpět asi 6 mil na jih k začátku odbočky na západ a vydáváme se po ní. Překypuje sice častými 20% stoupáními a neméně strmými klesáními, je jednostopá, občas silnice mizí dolů tak rychle, že přes kapotu vůbec nevidíme kam vlastně vede, občas je dočasně zablokovaná ovcemi či krávami, ale jinak to není tak zlé - nemám pocit, že by auto nějak dramaticky strádalo.
Cesta nás zato odměňuje krásnými výhledy na hebridské ostrovy a my si ji vychutnáváme. V zátoce u trosek hradu Dunsgiath (jsou hodně troskovité, fotit se to moc nedá, ale jako vyhlídka a orientační bod dobré) si děláme sváčo-večeři - Lincolshirské klobásky s cibulkou v ešáku na oleji z tuňákové konzervy - ňamka, jenom ten ešák už asi nikdo nikdy neumyje. Už-už se chceme rozhodnout, že tady zakempujeme, ale najednou vidíme, že na bílé igelitce s jídlem jsou z ničeho nic doslova stovky malinkatých klíšťat. Rychle se prohlížíme a Lenka nachází také pár, co se jí už sápe po kalhotách. Zřejmě to bylo jen nějaké lokální hnízdo, ale i tak nás přechází chuť na strávení noci v této jinak krásné zátoce. Přesunujeme věci z trávy na oblázkovou pláž, kde snad budou před parazitem v bezpečí a já s Lenkou si děláme malou procházku ke zřícenině hradu. Chceme čekat na západ slunce a pak vyjet hledat místo k přespání, ale když vidíme, že slunce bude zapadat za poměrně vysokým masivem hor Cuillin Hills na severozápadě, kde se navíc nějak moc nahustily mraky, tak to vzdáváme a jdeme k autu.
Pojedeme hledat nějaké tábořiště. Podle autoatlasu by měly být dva kempy v okolí Skulamusu, kus cesty na sever. První kemp evidentně není, kde měl být a před druhým nás nějací lidé varují, že stojí za pendrek. Prý slušný kemp najdeme až u Sligachanu - dalších asi 16 mil na severozápad po východním pobřeží Skye. Je to na naší plánované cestě do Portree, hlavního města Skye, a tak se tam vydáváme.
Po cestě se smráká, žár slunce opadá, na obloze se honí nějaké mraky a ustává příjemný větřík, co celý den foukal. Začínají se objevovat midžís. V autě to moc nepozorujeme, ale už si na nás brousí sosáky. První na ně doslova narazí Petr. Otevře si okénko a prý ať nezastavuji, že si chce udělat fotku za jízdy. Jsme zrovna na rovné zcela prázdné dálnici a jedeme okolo 120 km/h. Vystrkuje foťák a několikrát tiskne spoušť. Za tu chvilku se mu na objektivu stačí rozplácnout asi 20 midžís, ale nevšimne si toho. Když přijedeme do Sligachanu tak s nimi ještě nafotí západ slunce, který tak vypadá jako prostřílený kulometem. Nicméně ve Sligachanu na nás čeká i první závažnější setkání s midžís - jsou všude a jsou jich opravdu hustá hejna. Rychle vytahujeme všechny prostředky co jsou k dispozici. Trika s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty, já protimidží síť na hlavu, DEET a pro sichr zapalujeme dvě voo-doo zelené dýmající spirály, o kterých výrobce prohlašuje, že nás od midžís ochrání. Výsledek je pokles útoků midžís o několik řádů. Už jich na nás neútočí milióny, ale jen desítky. Rychle stavíme stan a jdeme se uklidit do nedaleké hospody, podle které má tahle část Skye jméno.
U barpultu nás vítá nabídka 80ti jednosladových whisky a 4 piv tipu "Ale" - první s příznačným názvem "Rambo the Mighty Midge" (překlad: "Rambo mocný midž") si získává sympatie Petra a Lenky a s pokřikem "Jen ať je midžů víc, nebojíme se midže nic" si ho objednávají (zřejmě je ty potvory pokousali víc, než jsem si myslel). Já si dávám "Talisker" - údajně jedinou jednosladovou whisky vyráběnou přímo na ostrově Skye. Také není špatný. V noci, při návratu do kempu, se rozfoukal vítr a tak stačíme těch pár set metrů přejít nesežráni.
0 komentářů:
Okomentovat