Dnes nás čeká objezd Ardnamurchanu - poloostrova, jehož vyvrcholením by měla být nejzápadnější část Británie - Ardnamurchan Point s majákem.
Cesta tam přes poloostrov je dlouhá cca 40 km, ale jede se po jednostopé silnici (dvě auta se vyhnou jen na tzv. "passing places", tedy na vyhýbacích plochách). Také je cesta neuvěřitelně zkroucená a vlnitá, takže nám trvá cca 2,5 hodiny, než se s nějakou menší zastávkou (například městečko Kilchoan a Mingary Castle u něj) propracujeme k majáku na konci. Cestou vidíme spoustu krásných míst a několik jich zvěčňujeme. Je tu dost drsná příroda, ostré skály na pobřeží, občas nějaký ostrůvek nebo zastrčená zátoka. Vegetace při pobřeží spíše nižší, plochy zeleně okupované všudypřítomnými ovcemi.
Když dorážíme k majáku, tak jsem malinko zklamán. Do poslední chvíle je ukryt za kopcem a pak jste najednou skoro úplně pod ním a není, jak ho kloudně ztvárnit na fotce. V zásadě zjistíte, že jsou dvě cesty. Buď si na něj políčíte někde těsně u vody na útesech a vyfotíte ho odspodu, ale pak tam nebudete mít moře, nebo obejdete zátoku a vyfotíte ho z druhé strany zálivu spolu s mořem a výběžkem pevniny, na kterém je. Lenka s Petrem se na pochod okolo zátoky necítili a zvolili první z cest. Já se rozhodl zátoku obejít. Ptám se v bistru (jediné stavbě kromě majáku samotného v okruhu několika mil) na cestu a zjišťuji, že mi v cestě po loukách budou překážet elektrické ovčí ploty - velmi nepříjemná to překážka (kdo je někdy zkoušel přelézat, ví své). Proto volím cestu po skalách na pobřeží - méně pohodlné, více nebezpečné pro nohy, delší a namáhavější, ale nehrozí rána proudem ;-). Počasí je příjemné, vane teplý větřík a já vyrážím. Když dorazím na první kameny, tak si uvědomuji, že jsem si nevzal trekové boty a mám jen obyčejné tenisky co nosím na řízení, ale vracet se už nebudu.
O cca 50 minut a dvě malé fotící zastávky na kouzelných ukrytých plážičkách později dorážím na místo, kde je maják a zátoka jak na dlani. Připadám si opravdu jak na konci světa. Z místa kde jsem, není kromě majáku vidět žádná známka civilizace, pode mnou na skalách bouří moře, vítr funí po trávě, jinak ticho. Je tam parádně. Stavím stativ a exponuji pár snímků, vychutnávám si tu atmosféru a jsem rád, že jsem se sem po útesech doškrábal. Nakonec si ale vzpomenu, že na mě čeká Petr a Lenka, a tak se chtě-nechtě vracím zpět. Hopkám po skalách zpět k majáku, kde se za cca 4 mílový výlet odměňuji výborným cafe laté, které tu dělají (je zajímavé, že na dobré kafe narazím v největším zapadákově, kde kromě majáku a malinkatého občerstvení není vůbec nic) a koláčkem.
Vydáváme se na cestu zpět. Bohužel silnice je na celém poloostrově jediná, a tak musíme zpět víceméně stejnou 40 km dlouhou cestou - tak si ji alespoň zpestřujeme několika odbočkami do slepých silniček vedoucích k malým rybářským osadám u moře.
Když vyjedeme z jednostopé cesty Ardnamurchanu, jedeme na sever směrem k Malaigu - odtud bychom měli přejet trajektem na Skye. Cestou se dostáváme znovu k odbočce vedoucí k Tioramu, kde jsme se zastavovali už včera, ale nic moc z toho nebylo. Shodujeme se, že to zkusíme ještě jednou - nakonec je to hezké místo i bez focení. Jedeme tam a u Tioramu stojíme okolo 17:00. Příliv teprve začíná a tak je hrad spojen s pevninou. Využíváme toho, a jdeme si jej prohlédnout zblízka. Pak chvíli sedíme na skále naproti a pozorujeme, jak stoupá příliv a co dělá světlo za hradem, zda by z toho nebylo něco zajímavého. Ale zdá se, že ani dnes se nebude konat žádná velká šou a tak si jen tak užíváme podvečer.
Původně jsme plánovali přejet trajektem na ostrov Skye ještě dnes večer a přespat někde tam, ale poslední trajekt nám ujel v 18:00, a tak zůstáváme v kempu kousek před Malaigem - městem odkud přejedeme trajektem zítra ráno. Kemp není nic extra a je dost přecpaný, ale hlavně že nemusíme hledat nic dalšího. Stejně jsme hledáním místa k přespání nejspíš propásli jediný západ slunce nad Hebridskými ostrovy, co stál za to. Teda viděli jsme ho, ale zvěčnit jsme ho nestačili.
Když dorážíme k majáku, tak jsem malinko zklamán. Do poslední chvíle je ukryt za kopcem a pak jste najednou skoro úplně pod ním a není, jak ho kloudně ztvárnit na fotce. V zásadě zjistíte, že jsou dvě cesty. Buď si na něj políčíte někde těsně u vody na útesech a vyfotíte ho odspodu, ale pak tam nebudete mít moře, nebo obejdete zátoku a vyfotíte ho z druhé strany zálivu spolu s mořem a výběžkem pevniny, na kterém je. Lenka s Petrem se na pochod okolo zátoky necítili a zvolili první z cest. Já se rozhodl zátoku obejít. Ptám se v bistru (jediné stavbě kromě majáku samotného v okruhu několika mil) na cestu a zjišťuji, že mi v cestě po loukách budou překážet elektrické ovčí ploty - velmi nepříjemná to překážka (kdo je někdy zkoušel přelézat, ví své). Proto volím cestu po skalách na pobřeží - méně pohodlné, více nebezpečné pro nohy, delší a namáhavější, ale nehrozí rána proudem ;-). Počasí je příjemné, vane teplý větřík a já vyrážím. Když dorazím na první kameny, tak si uvědomuji, že jsem si nevzal trekové boty a mám jen obyčejné tenisky co nosím na řízení, ale vracet se už nebudu.
O cca 50 minut a dvě malé fotící zastávky na kouzelných ukrytých plážičkách později dorážím na místo, kde je maják a zátoka jak na dlani. Připadám si opravdu jak na konci světa. Z místa kde jsem, není kromě majáku vidět žádná známka civilizace, pode mnou na skalách bouří moře, vítr funí po trávě, jinak ticho. Je tam parádně. Stavím stativ a exponuji pár snímků, vychutnávám si tu atmosféru a jsem rád, že jsem se sem po útesech doškrábal. Nakonec si ale vzpomenu, že na mě čeká Petr a Lenka, a tak se chtě-nechtě vracím zpět. Hopkám po skalách zpět k majáku, kde se za cca 4 mílový výlet odměňuji výborným cafe laté, které tu dělají (je zajímavé, že na dobré kafe narazím v největším zapadákově, kde kromě majáku a malinkatého občerstvení není vůbec nic) a koláčkem.
Vydáváme se na cestu zpět. Bohužel silnice je na celém poloostrově jediná, a tak musíme zpět víceméně stejnou 40 km dlouhou cestou - tak si ji alespoň zpestřujeme několika odbočkami do slepých silniček vedoucích k malým rybářským osadám u moře.
Když vyjedeme z jednostopé cesty Ardnamurchanu, jedeme na sever směrem k Malaigu - odtud bychom měli přejet trajektem na Skye. Cestou se dostáváme znovu k odbočce vedoucí k Tioramu, kde jsme se zastavovali už včera, ale nic moc z toho nebylo. Shodujeme se, že to zkusíme ještě jednou - nakonec je to hezké místo i bez focení. Jedeme tam a u Tioramu stojíme okolo 17:00. Příliv teprve začíná a tak je hrad spojen s pevninou. Využíváme toho, a jdeme si jej prohlédnout zblízka. Pak chvíli sedíme na skále naproti a pozorujeme, jak stoupá příliv a co dělá světlo za hradem, zda by z toho nebylo něco zajímavého. Ale zdá se, že ani dnes se nebude konat žádná velká šou a tak si jen tak užíváme podvečer.
Původně jsme plánovali přejet trajektem na ostrov Skye ještě dnes večer a přespat někde tam, ale poslední trajekt nám ujel v 18:00, a tak zůstáváme v kempu kousek před Malaigem - městem odkud přejedeme trajektem zítra ráno. Kemp není nic extra a je dost přecpaný, ale hlavně že nemusíme hledat nic dalšího. Stejně jsme hledáním místa k přespání nejspíš propásli jediný západ slunce nad Hebridskými ostrovy, co stál za to. Teda viděli jsme ho, ale zvěčnit jsme ho nestačili.
0 komentářů:
Okomentovat