Přestože celkem svítí slunce, tak vrcholky okolních hor zůstávají zachumlané v mrakových čepicích, a tak se rozhodujeme, že navzdory mimořádné kráse této oblasti využijeme den k tomu, abychom se zas o kousek posunuli. Vyrážíme směrem na Fort William, Glen Nevis a poté kousek k jihu k městečku zvanému Salem, kde bychom chtěli přenocovat coby v základně pro náš výpad na nejzápadnější cíp Britského ostrova - Ardnamurchan Point.
Máme na přesun celý den, a proto bereme cestu opět relaxovaně - mnoho zastávek a spousta kochání se. Ráno se chceme mastňácky vyvézt autem k dvěma menším lochům v horách na severní straně Loch Leven - podle automapy vypadají slibně situované a má k nim vést silnice. Ta ale bez rozloučení končí po půli vyznačené vzdálenosti a týpek bez vlasů, ale zato v umaštěném overalu a s mohutným šedivým plnovousem dobře do pasu nás lámanou angličtinou informuje, že pokud chceme nahoru, tak si máme nechat auto asi půl míle zpět u hotelu a dál jít pěšky. Na další půldenní výšlap se dnes ani necítíme, ani s ním časově nepočítáme. Obracíme tedy naší drožku, naposledy si prohlížíme údolí s Loch Leven a jedeme přes Onich podél Loch Linnhe do Fort Williamu.
Jak se blížíme relativně velkému městu, tak dostávám strašnou chuť na dobré kafe. Zřejmě se projevuje předávkování instantními polévkami, tabletovým pitím a uniformním Assamem po ránu. Do města se dostáváme záhy po poledni. Pečlivě vybíráme parkoviště, které nemá na žádném výjezdu závory, platíme 50 pencí parkovného, důkladně vystavujeme parkovací lístek a jdeme do města.
Střed je celkem hezký, ale kavárna tu není žádná. Na můj vkus moc obchodů čistě pro turisty, včetně několika se silně předraženými whiskami. Nakonec po prochození celého centra potupně končíme v nedalekém McDonaldu, kde si dávám "McDonaldovo strašlivé kafe™". Dobré na tom je to, že mi najednou ten Assam po ránu nepřijde zas tak hrozivý. Opouštíme Fort William a rozhodujeme se, zda lézt na Ben Nevis - nejvyšší horu Skotska a zároveň Británie, nebo si raději projet a prohlédnout opěvovaný Glen Nevis. Nakonec pohledem na horu zjišťujeme, že je vrchol obalen mrakovou čepicí (nevím jak to dělá, když je v zásadě slunečno), a tak volíme cestu Glen Nevisem. Jedeme autem až na jeho konec s několika zastávkami na focení a rozhlížení. Na konci chvíli pěšmo kroužíme okolo Lower Falls. Tůra do horní části údolí, které vypadá velmi lákavě, se nakonec nekoná - začíná se do něj stahovat mlha (netuším odkud) a nás čeká ještě dlouhá cesta do Salemu na západě.
Vyrážíme podél Loch Eil na západ a zastavujeme se u Glenfinnanu - údolí s památníkem. Světlo je nádherné, a tak se neplánovaně zdržujeme asi 3 hodiny oblézáním pláže u Loch Shielu a vyhlídky nad Glenfinnanem, honěním světla po okolní krajině a focením všeho možného, včetně hodně pitoreskního viaduktu (opět pro zájemce je to ten, který si zahrál ve třetím díle Harryho Plottera a vězně z Azkabanu - scéna z počátku filmu s mozkomory, vlakem a viaduktem).
Nakonec se chtě nechtě vydáváme na cestu k Salemu. Cestou si ještě vzpomínám, že jsem na mapě viděl značku hradu Tioram, který leží malý kousek od naší trasy. Podle mapy je orientován vhodně tak, že by teoreticky mohlo být zajímavé fotit jej v zapadajícím slunci. Včera v hospodě jsem jej v zářné chvilce rozpomenutí doporučil Andree a Jirkovi jako jednu z věcí, na které by se měli kouknout. Koukám na hodinky, je asi 20:05, podle GPS slunce zapadá ve 20:51, zajímavé to tedy bude (pokud vůbec) tak mezi 20:20 a 21:00. Váháme zda tam jet - jsme už dost utahaní a kemp je podle mapy jediná možnost přespání v těchto končinách. Zhruba ve stejnou chvíli dostáváme SMS od Jirky a Andrey, že jsou právě u Tioramu. Je rozhodnuto, zahýbáme tam a po cca 2 mílích jednostopé extrémně vlnité cesty se dostáváme na parkoviště poblíž hradu. Je krásný. Zřícenina na ostrůvku, který se za odlivu stává poloostrovem.
Na parkovišti vidíme Golfa, co mají Jirka s Andreou půjčený, ale je samotné nikde nevidíme. Není ale čas po nich pátrat. Běžím najít místo na focení a stavím stativ. Příliv právě vrcholí a odřezává poslední proužek země, co spojovala hrad s pevninou. V tom vidíme, jak se od hradeb hrnou dvě postavičky. Jistěže je to Jirka a Andrea - s přílivem nepočítali a tak musí boty dolů, kalhoty nahoru a bude se brodit. Pro Petra a Lenku příležitost, jak si vyfotit lehce komickou situaci. Já musím čekat, než se mi ta podívaná dostane ze záběru. Slunce ale stejně nedělá na obloze nic zvlášť zajímavého, tak se bavím s ostatními. Nakonec jednou z povinnosti tisknu spoušť, když už jsme sem vážili cestu a jedeme do kempu. Scéna byla krásná, světlo nám ale nepřálo.
Do kempu v Resipole (asi 3 míle východně od Salemu) dorážíme zase za tmy. Správce je ale k dispozici a ukazuje, kde se upíchnout a rovnou nám bez ptaní ukazuje cestu k blízké hospodě. Kemp je celkem příjemný, čistý a klidný. Po postavení stanu se vydáváme do doporučené knajpy a já opět místo piva zkouším nějakou whisky (stejně je levnější než pivo - jednosladová asi o 1/4, a míchaná je úplně za pakatel - necelou 1/2 ceny pinty piva). Tentokrát vybírám z nabídky etiket jednosladových tu s nejpodivnějším názvem - Laphroig (zkouším to cvičně vyslovit - nejde mi to). V tom si všímám barmana - vypadá jako by sem vůbec nepatřil. Distingovaný výraz anglického buttlera v tváři, bílá košile s černou vázankou, menší, věk tak okolo 65, kamenná tvář. Vypadá trochu jako kouzelný dědeček. Kapituluji s pokusy o vyslovení a prosím barmana o radu, jak to říct. Toho můj výběr evidentně těší. Výraz tváře se o trochu změkčuje a už mi vysvětluje nejen jak se jméno oné whisky vyslovuje, ale také čím je zvláštní a jak ji nejlépe vychutnat. Je opravdu dobrá, težká, olejovitá, se silnou rašelinovou příchutí (Lenka se směje, když se jí svěřím, že mi připomněla Šumavu - ale fakt se mi po přivonění najednou vybavila Modrava, Vydra a slatě okolo), přitom není nijak ostrá. Poznamenávám si ji jako kandidáta na odvezení domů. No a tak nám uteče večer a jdeme spát.
Jak se blížíme relativně velkému městu, tak dostávám strašnou chuť na dobré kafe. Zřejmě se projevuje předávkování instantními polévkami, tabletovým pitím a uniformním Assamem po ránu. Do města se dostáváme záhy po poledni. Pečlivě vybíráme parkoviště, které nemá na žádném výjezdu závory, platíme 50 pencí parkovného, důkladně vystavujeme parkovací lístek a jdeme do města.
Střed je celkem hezký, ale kavárna tu není žádná. Na můj vkus moc obchodů čistě pro turisty, včetně několika se silně předraženými whiskami. Nakonec po prochození celého centra potupně končíme v nedalekém McDonaldu, kde si dávám "McDonaldovo strašlivé kafe™". Dobré na tom je to, že mi najednou ten Assam po ránu nepřijde zas tak hrozivý. Opouštíme Fort William a rozhodujeme se, zda lézt na Ben Nevis - nejvyšší horu Skotska a zároveň Británie, nebo si raději projet a prohlédnout opěvovaný Glen Nevis. Nakonec pohledem na horu zjišťujeme, že je vrchol obalen mrakovou čepicí (nevím jak to dělá, když je v zásadě slunečno), a tak volíme cestu Glen Nevisem. Jedeme autem až na jeho konec s několika zastávkami na focení a rozhlížení. Na konci chvíli pěšmo kroužíme okolo Lower Falls. Tůra do horní části údolí, které vypadá velmi lákavě, se nakonec nekoná - začíná se do něj stahovat mlha (netuším odkud) a nás čeká ještě dlouhá cesta do Salemu na západě.
Vyrážíme podél Loch Eil na západ a zastavujeme se u Glenfinnanu - údolí s památníkem. Světlo je nádherné, a tak se neplánovaně zdržujeme asi 3 hodiny oblézáním pláže u Loch Shielu a vyhlídky nad Glenfinnanem, honěním světla po okolní krajině a focením všeho možného, včetně hodně pitoreskního viaduktu (opět pro zájemce je to ten, který si zahrál ve třetím díle Harryho Plottera a vězně z Azkabanu - scéna z počátku filmu s mozkomory, vlakem a viaduktem).
Nakonec se chtě nechtě vydáváme na cestu k Salemu. Cestou si ještě vzpomínám, že jsem na mapě viděl značku hradu Tioram, který leží malý kousek od naší trasy. Podle mapy je orientován vhodně tak, že by teoreticky mohlo být zajímavé fotit jej v zapadajícím slunci. Včera v hospodě jsem jej v zářné chvilce rozpomenutí doporučil Andree a Jirkovi jako jednu z věcí, na které by se měli kouknout. Koukám na hodinky, je asi 20:05, podle GPS slunce zapadá ve 20:51, zajímavé to tedy bude (pokud vůbec) tak mezi 20:20 a 21:00. Váháme zda tam jet - jsme už dost utahaní a kemp je podle mapy jediná možnost přespání v těchto končinách. Zhruba ve stejnou chvíli dostáváme SMS od Jirky a Andrey, že jsou právě u Tioramu. Je rozhodnuto, zahýbáme tam a po cca 2 mílích jednostopé extrémně vlnité cesty se dostáváme na parkoviště poblíž hradu. Je krásný. Zřícenina na ostrůvku, který se za odlivu stává poloostrovem.
Na parkovišti vidíme Golfa, co mají Jirka s Andreou půjčený, ale je samotné nikde nevidíme. Není ale čas po nich pátrat. Běžím najít místo na focení a stavím stativ. Příliv právě vrcholí a odřezává poslední proužek země, co spojovala hrad s pevninou. V tom vidíme, jak se od hradeb hrnou dvě postavičky. Jistěže je to Jirka a Andrea - s přílivem nepočítali a tak musí boty dolů, kalhoty nahoru a bude se brodit. Pro Petra a Lenku příležitost, jak si vyfotit lehce komickou situaci. Já musím čekat, než se mi ta podívaná dostane ze záběru. Slunce ale stejně nedělá na obloze nic zvlášť zajímavého, tak se bavím s ostatními. Nakonec jednou z povinnosti tisknu spoušť, když už jsme sem vážili cestu a jedeme do kempu. Scéna byla krásná, světlo nám ale nepřálo.
Do kempu v Resipole (asi 3 míle východně od Salemu) dorážíme zase za tmy. Správce je ale k dispozici a ukazuje, kde se upíchnout a rovnou nám bez ptaní ukazuje cestu k blízké hospodě. Kemp je celkem příjemný, čistý a klidný. Po postavení stanu se vydáváme do doporučené knajpy a já opět místo piva zkouším nějakou whisky (stejně je levnější než pivo - jednosladová asi o 1/4, a míchaná je úplně za pakatel - necelou 1/2 ceny pinty piva). Tentokrát vybírám z nabídky etiket jednosladových tu s nejpodivnějším názvem - Laphroig (zkouším to cvičně vyslovit - nejde mi to). V tom si všímám barmana - vypadá jako by sem vůbec nepatřil. Distingovaný výraz anglického buttlera v tváři, bílá košile s černou vázankou, menší, věk tak okolo 65, kamenná tvář. Vypadá trochu jako kouzelný dědeček. Kapituluji s pokusy o vyslovení a prosím barmana o radu, jak to říct. Toho můj výběr evidentně těší. Výraz tváře se o trochu změkčuje a už mi vysvětluje nejen jak se jméno oné whisky vyslovuje, ale také čím je zvláštní a jak ji nejlépe vychutnat. Je opravdu dobrá, težká, olejovitá, se silnou rašelinovou příchutí (Lenka se směje, když se jí svěřím, že mi připomněla Šumavu - ale fakt se mi po přivonění najednou vybavila Modrava, Vydra a slatě okolo), přitom není nijak ostrá. Poznamenávám si ji jako kandidáta na odvezení domů. No a tak nám uteče večer a jdeme spát.
0 komentářů:
Okomentovat